Pláču.

Když jsem přetížená.

Když jsem frustrovaná.

Když na mě dolehne smutek.

Když mě popadne vztek.

Zavřu se, schovám se, schoulím se a tiše pláču. Nebo vztekle házím věcmi (nerozbitnými – už…) a brečím nahlas – podle toho, jak mi zrovna okolnosti dovolí. Objevuji fascinující svět, který mi byl doposud spíše cizí – svět emocí. Učím se, že pláč je můj spojenec. Už se mu nebráním. Ne vždy ho úplně vítám, ale snažím se ho přijímat. Protože jsem zjistila, že stejně jako po napětí bouřky nastává atmosféra klidná, čistá, příjemná, tak i po napětí pláče následuje uvolnění a klid. A čím volnější průchod těmto mnohdy složitým, zamotaným emocím dovolím, tím dříve bude "po všem".

Co si o mě on/ona/oni pomyslí?

Mám to "štěstí", že jsem hodně doma. I můj manžel. A tak si můžu ten "luxus" pláče dovolit poměrně často. Na veřejnosti se mi ale fakt brečet nechce. Ani nechci, aby někdo věděl, že jsem brečela! (Taky už jste si někdy na veřejném záchodě dlouze omývali rudé oči ledovou vodou?) Co si o mě on/ona/oni pomyslí? Že jsem slabá. Neschopná. "Cíťa". A já bych radši, aby si o mně mysleli, že jsem žena vyrovnaná, zdravě sebevědomá, emočně stabilní, úspěšná… (Ach jo. Nejsem.)

Pláč se prostě do našeho světa moc nehodí. "Nebreč," slýcháme v dětství. "Vždyť to nic není. Kluci nebrečí. Velký holky nebrečí." Převádíme pozornost: "Podívej – ptáček!" Nebo ještě hůř: "Hele – dobrůtka!" (Až bude vaše zlatíčko v dospělosti bojovat se zlozvykem emočního jedení, bude vám jistě vděčné.) Plačící dítě, nebo dokonce plačící dospělý v nás vyvolává nepříjemné pocity. Rozpaky. Máme tendenci ho hlavně rychle utišit, protože to nechceme poslouchat, protože nevíme, co s tím. V naší kultuře je pláč tabu.

Kdyby sis oči vyplakala a jako moře byl tvůj žal, nikomu tím nepomůžeš, život půjde dál...

Najdou se výjimky, ale u většiny lidí pláč (emoční – tedy ne ten, který vás popadne při krájení cibule) způsobuje vyplavování toxinů a hormonů – mimo jiné například stresového hormonu kortizolu. Tělo se tedy při pláči doslova čistí a zbavuje stresu. To nezní špatně, co říkáte? Terapie pláčem by se mohla zařadit na seznam procedur wellness center – finská sauna, masáž šíje, očistný pláč…

Americká spisovatelka Anne Lamotová řekla: 

"Slzy jsou vzácný materiál. Skropí půdu kolem našich nohou, kde pak vyroste něco nového."

Ano, najdou se výjimky. Lidé, kterým život ovládá psychiatrická diagnóza, a ani kdyby si oči vyplakali, nepomáhá jim to. Ale o těch tady nechci mluvit. A vlastně ani o vás. Jen o sobě. O tom, že s úžasem zjišťuji, že když se dosyta vypláču, je mi jako by ze mě spadlo těžké břemeno. Jako kdyby se mi na okamžik zjevila nová naděje. Jako kdyby se ve mně zrodila nová síla. A teprve tehdy jsem schopná jít za svými blízkými a říct: "Promiň, bylo to na mě moc, potřebovala jsem být chvíli sama. Můžeme začít znovu?"

Lucie