SNIŽTE SVOU LAVIČKU
Představte si, že se nacházím na vrcholu jednoho menšího kopce, který mám velmi rád. Místní mu přezdívají Skaličák. Ten kopec je zvláštní tím, že na jeho vrcholu je velký strom, stará třešeň a na ní zavěšená romantická lavička s vyřezaným srdíčkem a probodnutým šípem. Často sem lidé chodí na procházky, páry na rande, sednout si a kochat se tím romantickým výhledem do širokého okolí na město a hory. Jednou jsem tu ale přišel vidím, že tu lavičku někdo obtočil několikrát kolem té větve, na které je zavěšená a tím ji vlastně zvedl asi o metr nahoru, takže už se na ni nedalo posadit.
Jak vysoko je moje lavička?
Když jsem to viděl, uvědomil jsem si jednu důležitou věc. Kolikrát v našem vztahu se děje přesně to, že jsme svým způsobem zraňovaní natolik, že se rozhodneme, že tu naši lásku učiníme pro ty druhé lidi nedostupnou. Tak, aby už se na ni nedalo sednout.
Už mi to za to nestojí...
Dokonce je vidět, že i ta zavěšená lavička na stromě byla částečně otlučená, poškozená od toho, jak čas od času různými poryvy větru narážela do toho stromu. A možná se cítíme přesně tak. Už mi to za to nestojí. Už nechci, aby ten druhý vedle mě seděl příliš blízko, protože to byly chvíle, na které vzpomínám s bolestí.
Snižme svou lavičku, učiňme svou lásku dostupnější.
Paradoxně, dnes, když píšu tento blog je přesně 25. prosince. Čas Vánoc, o kterých lidé říkají, že to je čas pro vztahy, pro rodinu, pro lásku. A já si říkám, nestálo by za to, abychom se zamysleli nad tím, jestli nelze naši lavičku snížit? Jestli nelze naši lásku udělat pro ty druhé dostupnější? Ne tím, že bychom se prostě znovu stali se zranitelnějšími, ale možná spíš uzdravenějšími.
Člověk, který totiž vytahuje svou lavičku příliš vysoko a nechává to tak, se cítí osamělý. Tím své zraněnosti dovoluje, aby určovala jeho prázdnotu.
A to rozhodně nestojí za to. Pojďme snížit svoji lavičku. Pojďme uzdravit věci, které jsou třeba uzdravit. Pojďme učinit naši lásku dostupnější, abychom mohli znovu najít sami sebe, naše vztahy a v nich jejich krásu.