Protiklady se přitahují? 

Říká se, že protiklady se přitahují a zřejmě na tom něco bude. Ale už málokde se řeší, jak to těm protikladům ve vztahu funguje. Jestli se vzájemně nepozabíjí, jestli ten dominantnější se nestane příležitostným tyranem, či zdali naopak mohou výrazně těžit právě z toho, že jsou protiklady.  

Asi to záleží na úhlu pohledu a na tom, zdali jsme ochotni podívat se na svět očima toho druhého, očima jeho normálu, abychom porozuměli, že ten jeho svět, je vlastně úplně stejně normální, jako ten náš, akorát trošku jiný.  

Má každý svoji mapu lásky? 

Smyslem předmanželského semináře na samém počátku je právě toto objevovat. Vykreslit postupně svět jednoho a pak druhého, abychom si navzájem dovolili vstoupit do vlastních světů, obdivovali to, co v tom našem možná chybí a mohli společně vytvořit svět mnohem pestřejší a vyváženější.

Jenže to není všechno. Nestačí mapovat svět toho druhého pouze před manželstvím a pak mít pocit, že tuto oblast jsme už dávno zvládli. Mapování je vlastně nikdy nekončícím procesem. Říká se tomu podrobná mapa lásky – část mozku, kde uchováváte podstatné informace o životě svého partnera.

Páry, které takové mapy staví, si vytvořily dostatek mentálního prostoru pro své manželství. Pamatují si důležité události ze života toho druhého a tyto informace průběžně doplňují podle toho, jak se mění pocity a skutečnosti ve vnitřním světě jejich partnera. Když manželka objednává salát, nezapomene přiobjednat omáčku navíc. Když se manželka zdrží v práci, manžel umyje nádobí, protože ví, že přijde vyčerpaná a ten pohled v kuchyni by ji dorazil. Řekne vám, co si jeho žena myslí o svém šéfovi i jak se dostanete z výtahu do její kanceláře. Ví, že je pro ni důležitá víra, ale hluboko uvnitř sebe chová určité pochybnosti. Ona zase ví, že se manžel obává, aby nebyl stejný jako jeho otec. Znají navzájem své životní cíle, své obavy, své naděje. Bez takové mapy lásky nemůžete svého partnera skutečně znát.

Tohle ovšem nikdy nejde přirozeně samo od sebe. To se musí dělat cíleně, záměrně. A někdy se to musíme prostě učit. Nebo vlastně dost často se to musíme učit. 

První krok je občas těžké udělat a proto ho můžete zkusit sami nezávazně doma

Zkuste třeba tohle: Chlapi, udělejte si záměrně čas a pozvěte manželku na rande. Nemyslím do postele na rande, ale třeba na procházku nebo do kavárny. Dost možná vám řekne, že na to nemá chuť nebo čas. Nelekněte se, to pouze znamená, že už jste na procházce opravdu dlouho nebyli a ona neví, jestli si z ní neděláte legraci a jestli si budete mít co říct. Nenechte se jen tak snadno odbýt. Pokud jsou práce, se kterými byste jí mohli pomoct, nabídněte jí, že až se vrátíte, rádi se přidáte.

Vytvořte si společný čas, ve kterém byste mohli poznávat a aktualizovat mapu toho druhého. Vytvořte záměrně okamžik, ve kterém bude ten druhý cítit dostatečné bezpečí na to, aby vás vzal do svého soukromí, do svých myšlenek, do svého světa. Možná to napoprvé nevyjde, ale pokud se o to nebudete pokoušet, nevyjde to nikdy a jednoho dne si budete klást otázku, proč jsem v jedné domácnosti zrovna s tímto člověkem. Ale pokud na tom budete pracovat, věřte mi, že najednou objevíte znovu tu dávnou lásku, kvůli které jste se kdysi dávno postavili spolu vedle sebe před oltář a slíbili si věrnost až do smrti. Z poznání pak zároveň pramení nejen láska, ale i odvaha a síla překonávat manželské bouře. Ty určitě přijdou, ale s kvalitní mapou budete vždycky vědět, kudy z ní ven.