Zavřu se, schovám se, schoulím se a tiše pláču. Nebo vztekle házím věcmi (nerozbitnými – už…) a brečím nahlas – podle toho, jak mi zrovna okolnosti dovolí. Objevuji fascinující svět, který mi byl doposud spíše cizí – svět emocí. Učím se, že pláč je můj spojenec. Už se mu nebráním. Ne vždy ho úplně vítám, ale snažím se ho přijímat....
Víte, co je největší překážkou toho, abychom mohli prožívat pokoj? Znáš ten pocit, když to v tobě úplně vře, a ty se přesto na svět usmíváš?
Myslíte si o sobě, že jste laskaví lidé? Dokážete být laskaví? A kdy ano a kdy ne?
Úžas, znáš ten pocit? Když tě něco naprosto pohltí a ty jenom koukáš a říkáš si wow…?
Dobré ráno. Opět stojím na mém oblíbeném kopci Skaličáku. Moc rád sem chodím.
Kdy jsi měl naposledy pocit, že je pro tebe někdo důležitý?
Dneska jsem se rozhodl, že vás vezmu k sobě do kuchyně. Vždycky, když vás vezme někdo do kuchyně, je to do určité míry osobní záležitost a přesně toto je dneska můj cíl, protože se s vámi chci sdílet o poměrně osobním tématu.
Věděli jste, že každá vločka sněhu má zhruba jeden trilion molekul vody? Víte, kolik je to jeden trilion (10 na 18)? Pro mě naprosto nepředstavitelné číslo. Ale kdybychom vzali jeden trilion zápalek a udělali z nich velikánskou krychli, víte, jak by byla velká? Její hrana by měla zhruba 12,2 km.
